Strach. Rádce nebo vůdce?

Strach.

Tajemný rádce nebo vůdce?

Když jsem byla v září roku 2018 na jednom kurzu Denisy Říha Palečkové, tak se tam při diskuzi objevilo téma „strach“. Ženy se ptaly na to, jak rozpoznat strach, který je chrání a strach, který je omezuje. V té době už jsem sobě naslouchala a svému tělu rozuměla, takže tato otázka mě netrápila. Zvedla jsem ruku a dotázala se: „S tím rozpoznat, který strach je který, nemám problém, ale jak se dostanu přes ten, který jen straší? Když celou svou bytostí vím, co mám dělat a vím, že je to takhle správné, ale nejsem schopna udělat ten krok za čáru. Jak na to? Co s tím?“ Deniska mi odpověděla, že je důležité začít malými krůčky. Rovnou udělat ten veliký skok z komfortní zóny je prostě těžké, někdy až nemožné a v důsledku nás to může spíše vyhodit hodně z rovnováhy. Malé krůčky. Ty malé, které jsou vlastně obrovským posunem dopředu. K tomu jsem dodala informaci, že už to, zvednout ruku a zeptat se před lidmi, byl pro mě veliký krok z mé komfortní zóny.

Ještě to září jsem překonala jeden obrovský strach, který jsem zapověděla už jako malá holka. Poprvé jsem letěla letadlem. Lidi páni, to vám byla věc. Ne to létání, ale ten krok, který jsem udělala a prostě jsem letěla.

Zpět na zemi ♥

Další následoval po pár dnech. Při vyhlídkové plavbě lodí, kolem ostrova, jsme měli na jedné ze zastávek vystoupit do vody a doplavat ke kamenné pláži. Pár lidí začalo z lodi skákat. Z prvního patra, ale i tak, výška jak blázen. A já chtěla. A já toužila. A já se bála. Výška a Já. A k tomu do vody. Během toho, co partner takhle seskočil třikrát, jsem si já přehrávala v hlavě získané informace a seznamovala s nimi všechny mé buňky v těle. „Po malých krůčkách.“ a „Teď nebo nikdy.“

Skočila jsem. Vyskočila jsem z té zatraceně velké lodi do rozsáhlého moře. Bylo to. A já cítila, že dokážu vše.

Krásné to moře ♥

Minulý rok jsem k narozeninám dostala jízdní kolo. Dlouho jsme o něm s partnerem mluvili. O tom, jak by bylo skvělé spolu jezdit a jak nám jízda na kole chybí. Od mamky nečekaně přišel dotaz, jestli nechci k narozeninám kolo. A já radostně souhlasila.

Od dob, kdy jsem naposledy jezdila na kole, se toho ale hodně změnilo. Natož od dob, kdy jsem měla přidělené nějaké „své“. Padaly dotazy o typu jízdního kola, o výbavě, o šlapátkách, přehazovačce, brzdách atd. a já nerozuměla ani jednomu.

Z obchodu jsem si odtáhla obrovské kolo, na které jsem nebyla schopna nasednout, protože sedátko bylo přesně naštelované na mou výšku a váhu a já na tuto správnou velikost neuměla, nechtěla a hlavně se bála, nasednout. Na kole nakonec domů dojel muž, a po mých pár pokusech nasednout a pak se projet, jsem domů došla s naraženou yoni, ubrečená, naštvaná a rozhádaná s partnerem. Na kolo jsem ten rok nasedla už jen jednou. Znovu jsem se neodvážila.

Jeden večer v minulém týdnu, když jsem si šla lehnout, se mi připomněla dříve nalezená slova: „Jednou zemřeš a všechno, co tě teď straší, bude malicherné.“ Strachy se rozplynou a zbude jen lítost z neprovedeného. A tak jsem dnes řekla, že pojedeme na kolo. Oblékla jsem se bez pokusů se vymluvit, snesla jsem kolo 7 pater bez myšlenky, že mě to obtěžuje, nasedla na něj bez pocitu, že to nedokážu, a jela. Prostě jsem jela.

Nasedání a sesedání z kola √
Zatáčení do ostrých zatáček, u kterých jsem posledně sesedala √
Řazení √
Projíždění po úzkých cestách, kořenech a vedle lidí √
Jízda na silnici místo chodníku √
Puštění se jednou rukou na milisekundu kvůli vytažení vlasů z pusy a udržení se při tom na kole v klidu a rovně √ (poprvé v životě)

Sice celou dobu vedl muž, protože jsem neznala cestu a hlavně neumím zvedat ruce při zatáčení (zatím), ale při cestě zpět mě přestal informovat o tom, kam jedeme, takže jsme krásně cvičili mě na kole při náhlém manévrování. Vše, co před rokem nešlo, najednou nebyl problém. Řekla bych, že mi strach nedovolil se bát, ale spíše mě ta touha jet postrkovala. „Žij, než umřeš.“ Ona mi ta naše smrtelnost každý den připomíná, že mám žít naplno. Každý den. Teď a tady. Napořád, dokud mohu.

Což mě vrací zpět na začátek tohoto vyprávění. Ten veliký krok, ke kterému jsem se dostávala malými krůčky a celou svou bytostí jsem po něm toužila, jsem tento rok udělala. Ona touha, láska k sobě a respekt k životu, mě dotáhli až tam, kde nemohu být už nikým jiným, než sama sebou. Ale o tom zase příště.

L ♥