Setkání s netopýrem

Píše se dne 10.12.2020.

Vzbudila bych se dříve, ale poslední dny kvůli svědivým flíčkům na víčkách, spím se škraboškou na očích. Do snů mi zvuk plynule vešel, jako kormidelník při tazích masáže. Ze spánku mě vytrhává cinknutí do zvonkohry a pomalé uvědomování si, co že to vlastně slyším. „Co to ten pes dělá pod tou postelí? Vrtuli ocasem?“ jsou mé první myšlenky, než si uvědomím, že zvuk plachtění je nad mou hlavou. Sundávám škrabošku a všímám si, že muž už chvílí zírá v polospánku na strop a já do ticha pronáším: „Máme tu netopýra!“

Vstávám, první vzpomínkou, co mi proběhne hlavou, si uhlazuji vlasy (babička a její strach, že se jí netopýr zacuká do vlasů), trochu zavrávorám, dojdu k balkónu a otevírám jeho dveře. Ale nedaří se. Netopýr krouží stále dokola a dokola. Po nějaké době se svěsí na převislou část potosu na skříni a my se v klidu můžeme podívat, kdo že nás to v noci navštívil. Třepu se, trochu strachem, trochu šokem z rychlého probuzení.

Ptám se, jestli mohu rozsvítit, ale pak tuto možnost sama zahazuji, abych mu světlem zářivky neublížila. Jdu k mobilu a do prohlížeče zadávám „jak dostat netopýra z domu“. Píšou: „…a zavěsí se…pokuste se ho uchopit koženou rukavicí nebo přes něj přehoďte utěrku nebo ručník…“ O článek níže: „…Nejprve se pokuste zjistit, jak se netopýři dostali do domu.“ Beru do rukou tričko, co se mi tu válí, a vracím se nesvá zpět k visícímu netopýrovi. Bývá to tak, že na poprvé máte největší šanci chytit zbloudilého tvora, ale u mě to bývá ten první kontakt, kde vím, že nechytím, protože se bojím, abych neublížila. O to více, když jsem se s tímto tvorečkem takhle pořádně ještě nesetkala. Mou snahu, ale hned shodí svým písklavým zvukem, který mě vyleká, a začne kroužit znovu kolem stropu. Vzpomínám, že vidí tepelné obrysy (možná se pletu), tak se ho snažím s tričkem v ruce nasměrovat k otevřeným dveřím, ale bez úspěchu. Zastaví se na druhém rohu, do kterého naráží a padá na matrace za dveřmi. „Tak znovu, pojď, položím na tebe triko, ty se chytneš a vynesu tě ven.“ Můj úmysl mi vyvrátí písknutím, které mě bodá až u srdce a cítím bolest, jako bych ho mučila. Přelítne na skříň. Pořádně ho vidím. Prohlídnu si ho a promlouvám k němu, ale už stačí jen přiblížení trika a křičí. Jsem zoufalá, on též a začne znovu létat. Jediné, co chci, je jít spát (zoufnu si) a jediné, co chce on, je dostat se ven. To se nám probouzí rozespalý čtyřnohý tvor, aby se kouknul, co tu blbneme, a když zjišťuje, že mu v jeho teritoriu někdo lítá u stropu, neváhá, vyskočí na postel a začne se motat dokolečka s ním a do toho rázně vyštěkává. Takhle to nejde. Potřebuji klid. Po chvíli vypakuji kluky z místnosti ven a uklidňuji se.

Můj strach už zmizel, netopýrův zůstal. Cítím jeho velikou bezmoc a touhu dostat se ven. Pouštím triko z rukou, navnímám se na svůj střed a koncentruji se jen a jen na netopýra. Nemluvím, jen vysílám klid a informaci o východu. Vylétá z rohu, dá si jedno kolečko a druhým se dostává ven. Zavírám dveře, zaplavuje mě vděčnost a křiknu na kluky, že je venku. Malý napřed koukne do ložnice, jestli někoho nevidí, ale pak si jde raději zkontrolovat misky, jestli zůstaly nedotknuté. Směju se, mám radost a pevně věřím, že jsem mu nijak neublížila.

Je 1:17 a netopýr je venku. Cítím mnoho emocí a vracím se k otázce z druhého článku, a to „Jak?“ Může proletět ventilačkou v okně? Ale všude máme záclony. A v kuchyni závěs. Jiný otvor tu není. Mohli jsme si ho domů na něčem přinést? Nevím. Odpověď nenacházíme, vracíme se do horizontální polohy ke spánku, ale já neusínám. Celé mé tělo je plné pocitů a mozek už jede tyto napsaná slova, která mě nakonec stejně zvedla z postele, abych je sepsala. Nevím, jaké znamení je, mít netopýra v bytě. Nevím, co znamená setkání se s ním, a zjišťuji, že to ani nepotřebuji vědět, protože mi stačí to, co cítím. Cítím se požehnaně. Cítím lásku, důvěru a bezpečí. A přeji si, abych mu na oplátku já, kdyby nic jiného, nezpůsobila žádné trauma. Ale možná, ten strach, který cítil, ho udrží dále od lidí, což nevnímám na škodu. „Hlavně, abys byl v bezpečí maličký.“ Tak drobný a křehký. Se sametovou srstí. Snad máš svůj domov a blízké, ke kterým se můžeš vrátit. Snad jsi v bezpečí. Ale já ti moc děkuji. Zase jsi mi připomněl, co je důležité a co ne. Minulý týden to byl strach o můj život, mou existenci, dnes strach a potřebu pomoci Tobě. To podstatné je to, čím jsem v životě začínala. A já si tuto vděčnost podržím v náruči, budu ji objímat a dojetím plakat tak dlouho, dokud ji budu cítit. A díky Ti Vesmíre, za další posun. Komunikovat s přírodou umím, s tou živější jsem zůstala u kouzelného světa hmyzu, a i když občas, když se přestanu ptát a začnu naslouchat, rozumím i tomu našemu čtyřnohému, tak napojení se na tohoto létavého savce je pro mě velikým krokem. Jsem vděčná, že toto vše mohu cítit. I ten stesk po této situaci, která se nynějším úderem 3:00 už stává minulostí.

Jdu spát. Zachumlám se pod přikrývku blaženosti, setřu slzy a popřeji nám oběma krásnou cestu.

Netopýre, můj drahý příteli.