Porodní příběh

„Rodíme tak, jak žijeme.“

Je zajímavé, jak si mnoho lidí myslí, že mají právo vám mluvit do toho, jak máte rodit, ale po zrození miminka se vás nikdo na váš porod ani nezeptá. Já vám ho ale povyprávím ráda.

Domácí porod byla pro nás jasná volba. Ani nevím, jestli to bylo ještě před početím nebo už s malým v bříšku, kdy jsem mezi řečí vyhrkla na muže: „Ale víš, že budeme rodit doma, že?“ „Nic jiného bych ani nečekal.“ odpověděl. ❤️

Tohle rozhodnutí přišlo ještě v dospívání. Můj vztah ke zdravotnictví byl od malička zřetelný. Prostě my kámoši nejsme, a když už, tak většinou s kvalitními soukromými doktory. Pamatuji si, jak jsem jako malá pociťovala tu nespravedlivost z toho, že jako žena musím rodit, že muži zase nic. Ale už v tomto věku jsem věděla, že děti moc chci. Jednoho dne, kolem 14 let, se ke mně dostalo video z porodu do živé vody. Žena rodila v přírodě, do řeky, za podpory svého kmene. Něco tak nádherného jsem do té doby neviděla. A bylo jasno. Strach z porodu vymizel, protože se objevila ta správná cesta pro mě. Získávání informací o porodech, těhotenství, respektující výchově a tak dále mi bylo koníčkem, milovala jsem to a miluji doteď, takže teorie jsem měla za sebou hodně. Taky se to krásně projevilo na předporodním kurzu, kde si ze mě muž dělal srandu, že jsem jak šprtka. No co, mě to prostě bavilo a jak jsem se cítila, když jsem dostala speciální otázku, kterou tam zatím nikdy nikdo nevěděl, ale já ano. Takže informací jsem měla hodně, ale realita se prostě může lišit.

Třeba tím, že nerozeznáte žádné doby porodní, protože to jediné, co cítíte, je jen intenzivnější a intenzivnější bolest. Že mazlivá část, kdy chcete, aby se vás muž dotýkal, se nemusí dostavit. Že se nemusí dostavit pořádně ani oxytocin. A že stejně bude potřeba, abyste dotlačovala, protože vlny slábly a pauzy byly čím dál delší. Tohle vše hodně připisuji psychické nepohodě poslední týdny před porodem. Obě rodiny byly naštvané, když jsem jim musela oznámit, že opravdu není jisté, že je o šestinedělí budu chtít vidět. To, že se pozvali sami a ani se nás nezeptali, bylo řádně šokující, a pro mě tedy nepochopitelné jejich ublížení. Kamarádka mi měla potřebu sdělit své pocity, které se v ní evidentně držely větší část mého těhotenství, v momentě, kdy už jsem měla dva dny poslíčky a malý byl sestouplý v pánvi – po její zprávě se poslíčci zastavili a malý se vrátil nahoru do bříška. A hledání respektujícího pediatra mi na psychické pohodě také nepřidalo. Tři dny úmorného obvolávání skončilo spokojením se s někým neznámým a doufání v jeho dobro. Vlastně až moc velká část těhotenství se nesla v duchu stresu, ať už kvůli prvotní zkušenosti s gynekoložkou, hledáním porodní asistentky (dále PA), zařizování a vyřizování úřednických záležitostí, a psychických propadů a panických záchvatů, které přicházely pravidelně a z ničeho nic. Ale o tom třeba zase příště.

Je 28.9. 23:30. Půl hodiny před tím, než se tento den přehoupne do dalšího, a já se budím a vstávám se zvláštním pocitem, že se něco děje. Letím na záchod a začínám se čistit. V hlavě mi jede myšlenka, že večerní napářka a promluva s malým pomohla.

Už od schůzky s dulou, kterou má PA požadovala k domácímu porodu prvorodiček, jsme věděli, kdy se malý narodí. Nebo spíše se snažili vybrat ten nejlepší možný den, kdy mohla PA, kdy mohla dula, kdy bylo blízko mého termínu porodu, tedy už bych papírově nerodila předčasně, a také jsme počítali s úplňkem. Úplná alchymie co? Až absurdní, trochu jsme se tomu s dulou smály, ale říkám ji: „Porod začne 28.9. a miminko se narodí 29.9. Jé, na svátek jeho táty, to je kouzelné!“ Jo, ten jsme neplánovali, ten tam prostě vyšel.❤️ A později jsem i reálně pocítila od miminka, že ano, že takhle to může být. A když už byl tedy večer 28.9. a stále nic nepřicházelo, dala jsem si předporodní vaginální napářku, pustila líbivou melodii do uší, zapálila svíčku a povídala si s miminkem. Omlouvala jsem se mu za to, že je maminka neklidná, za to, že je v psychické nepohodě a že ho nevítá tak, jak by si přála a jak by si zasloužil. Ale řekla jsem mu, že je v naprostém bezpečí, a já i jeho tatínek jsme na něj stoprocentně připravení a moc se na něj těšíme. Že bude venku v bezpečí stejně, jako v bříšku. Že to, jak se cítím, neovlivňuje tu nekonečnou lásku k němu.

Ze záchodu se vracím zpět do postele a snažím se znovu zabrat, ale to, co se děje, nabírá na intenzitě a já stále běhám na záchod, prodýchávám při chůzi v chodbě bolesti a vzdychám v posteli. V 1:30 volám PA, že už se něco děje. V 6:05 píšu sms dule, že už se něco děje, aby mi dnes neodjela do Prahy, jak na mě vyrukovala před týdnem. V 9:58 volám znovu PA, že intenzita stále sílí, že mi odchází hlenová zátka, bolesti mě vyčerpávají, a lehnout si a odpočívat, nejde. Radí mi, jak ztlumit paralyzující bolest, která při vlnách začala vystřelovat do pánve, a posílá mě do sprchy, ať v ní vydržím minimálně půl hodiny a pravidelně měříme vlny. Poprvé si pomyslím, kde mám sakra já nějaké oblbováky na bolest, že chci taky tento luxus. Nějakou dobu se zdráhám, do sprchy se mi absolutně nechce, nejlépe mi je na záchodě, ale po nějaké době tedy povoluji a jdu. Nejdelší půlhodina, kterou jsem zatím zažila. Muž mi po 10 minutách chodí říkat, kolik času už uběhlo, a já se svíjející ve všemožných pozicích snažím vydržet dál. Když vycházím ze sprchy letím přímo na záchod a začínám tlačit. Mé tělo je nezastavitelné a v pravidelných vlnách samo tlačí. Fáze, kdy nutně potřebuji muže. Bere si stoličku a sedá si přede mě a při každé vlně mu drtím ruce. Hlavou mi probíhá, že už nechci. Že ať si pro mě přijede sanitka, uspí mě, rozřežou mě a mám klid. V 11:42 volá muž PA a popisuje jí, jak probíhala sprcha a co se děje teď. Říká, že se tedy začne pomalu balit a vyrazí, v tom přichází další vlna, volám muže pro ruku a řvu ze síly celého svého rodícího těla. PA to slyší, mění vyhodnocení situace a jen dodává: „Jedu!“ Říkám muži, ať raději zavolá i dule, kdyby si holky nepředaly informaci, v 11:53 se nedovolává, ve 12:00 se ozývá zpět sama s tím, že už ji PA vyzvedla a jsou na cestě k nám. Já začala mít divný pocit, že je přeci ještě brzy, abych už tlačila. Že jsem necítila žádné rozdíly v porodních fázích, žádné otevírání, že jsem dlouho necítila pohyb malého, a začala jsem mít strach, že je něco špatně. Ani bazének jsme ještě nenapustili, nepřišlo nám, že už bychom měli. Rozhodla jsem se tedy přestat tlačit do doby, než dorazí ženy, a tak jsem při každé přicházející vlně zadržovala celý ten přirozený proces. No, docela těžký a bolestivý úkol. Ani nevím, kdy běží muž otevřít dolů ženám, já zrovna jdu do vlny při které nejvíce trpím tím, že nemám jeho ruku na drcení a zadržuji vlnu tedy sama. Holky přicházejí, ptají se, jestli se mohu přesunout na matraci, odvětuji, že ne, že už to zase přichází a já si hlasitě říkám své „Ne, ne, ne…“ a ony jen „Ano, ano, ano.“ ,„Mám to pustit?“ ptám se. „Ano.“ Ponořuji se do toho a řvu jako lvice. Jejich přítomnost mi dodala odvahu a vidinu konce. PA kontroluje ozvy, jsou v pořádku, ale přesouváme se na matraci zkusit jinou pozici, že tahle není tak plodná. Svlékám župan, klekám si na čtyři a opírám se o gymnastický míč, převaluji se na něm a dýchám. Holky sedí za mnou a říkají, že to vypadá dobře. Muž zpětně dodává, že neví, co tam viděly, že on tedy nic nového. Po chvíli měníme pozici na pozici na boku. Čekáme na další vlnu. Řvu, dýchám, nemohu, věřím. Vlny přicházejí po delších intervalech a trvají krátce. Zvedají mě, PA mi natírá bříško esenciálními oleji na podporu vln. Měníme pozici a zavěšuji se za stojícího muže za mnou při přicházející další vlně. Olejíčky pomohly, ale i tak je třeba, abych dotlačovala, protože prostoru je málo, jsou krátké. „A teď se pořádně nadechni a vší silou zatlač dolů!“ Kontrola ozev – miminko je v pořádku. Jsem vděčná, že malý je v pořádku a dává mi prostor čekat na další vlny. Začne se protlačovat hlavička, ale vždy zase zajede zpět. PA mi neustále chrání hráz teplou žínkou. Měníme pozici. Muž usedá na napařovací židli, která je po ruce, a já se ve dřepu za něj zavěšuji. Pozice, kterou jsme si na kurzu hypnoporodu vyzkoušeli jednou a řekla jsem, že v té opravdu rodit nebudu, protože je extrémně nepohodlná. Přichází vlna. Je silná, dotlačuji, zavírám oči a slyším jen ránu a šplouchnutí moře. Otevírám oči a koukám na mokrou PA. „No vidíš, už praskla voda!“ Začne se protlačovat hlavička, už nezajíždí a holky mě povzbuzují ať si na ni šáhnu. Mám strach, tak mi vedou ruku a já si šahám na hlavičku Lásky. To, co cítím, je ale spíše zvláštní pocit. Šahám na něco, co leze ze mě, ale necítím svůj dotek. Je to takové cizí a jiné. Přichází další vlna, mám zabrat, už mám převážně zavřené oči, jsem unavená a bolest se stupňuje. Přichází ohnivý kruh, cítím jak miminko prochází ven a myslím si, že už vylézá celé. Slyším tlumený pláč. „Hlavička už je venku!“ Slyším ho, já ho slyším, pomyslím si. Zároveň jsem překvapená, že to byla jen hlavička. Nadechuji se, nabírám síly a s další vlnou do toho dávám vše. Cítím, jak miminko rotuje pánví a klouže ven. Chytá ho PA, muž mě povoluje ze závěsu a já si klekám a do rukou beru miminko. Jsem schoulená k yoni kvůli krátké pupeční šňůře a držím toho malého tvora. Je to divné. Na dotyk je tak jiný, než cokoliv, co jsem do teď znala. Je mi tak cizí. PA říká, že je třeba, abych si zase podřepla, aby mohla vyjít placenta. Jsem unavená a nedokážu si představit, že se ve dřepu udržím. Pomáhají mi si dřepnout a já při zvedání cítím, že placenta už prochází ven. Je to takový příjemný pocit, který mi připomíná procházející kusy krve při menstruaci. „To je rychlost!“ pronáší PA a dává placentu do mísy. Zatemňuje se mi před očima a soukám ze sebe: „Holky, tlak, tlak, tlak.“ Malého dávají muži, chytají mě a otáčí pro více prostoru. Zvedají mi nohy. PA mi dává na lžičku tinkturu z kokošky a za chvíli podává sklenici s vodou a brčkem.

– Pokračování dopisované po 15 měsících od porodu, už trochu v mlze a s možnými časovými nesrovnalostmi. –

Dělá se mi lépe, už zase vidím. Nikdo není překvapený touto situací, o mém nízkém tlaku a zatemňování se před očima i při malé ztrátě krve jsou všichni obeznámeni. Překvapující je pro mě ale pozdější informace od duly po zpracování placenty, že na placentě byla ještě veliká krevní sraženina, takže má ztráta krve byla mnohem větší. „Jsi fakt hustá.“ říkám si. Mám miminko zpátky na sobě a prohlížím si ho. Ptám se ostatních, asi už 20 minut po zrození, jestli už vlastně víme „co to je“, načež odpovídají, že neví, a tak se koukám a hlásím: „Chlapec.“ Cítila jsem to už od druhého trimestru, ale neupínali jsme se na tento pocit a dali miminku prostor být tím, kým je. Dochází k přestřihnutí dotepaného pupečníku, kdy se ani jeden s partnerem na toto necítíme, a tak se toho ujímá PA. Zpětně toho oba hodně litujeme. PA hlásí, že je třeba se kouknout, jak jsem na tom já. Synka si bere partner a já celá bolestivá povoluji a rozdýchávám ošetření. „Jen drobné poranění, není třeba šít.“ Jsem vděčná svému tělu a pyšná sama na sebe. Miminko mám zpátky u sebe, necháváme mu prostor k samopřisátí, ženy (či jen jedna z nich) zpracovávají část placenty na koktejl, který opravdu s mou malou obavou, mě překvapuje chutí. Chutí jen ovoce. Už jsou dvě hodiny od porodu, muž jde venčit psa, který už potřebuje jít ven, a PA v tom čase bere malého na vážení. Je mi z toho zle, slyším jeho pláč a vyčítám si, že jsem neřekla ne, a nepočkali jsme až se vrátí táta, který by tam byl s ním. Já ležím, nemám sílu se hnout. „3 kila, 980 gramů!“ hlásí PA. „Není divu, že ti dal tak zabrat.“ Skoro čtyři kila lásky, hustý. Ale i s tím jsme počítali, že to bude kus chlapa. Ani mázek jsem na něm nezaznamenala, takže byl evidentně „řádně dopečený“. ❤️ Muž se psem už je zpátky, PA se ptá na jméno. Koukáme na sebe s mužem a jméno, který si malý vybral ještě v bříšku, nám k němu najednou nesedí, a tak říkáme, že na to potřebujeme více času. Stejné jméno, které už o den později bylo zase to správné, se při návštěvě PA oficiálně zapisuje do dokumentace. Netrpělivost duly při snaze o samopřisátí mě nemile překvapuje, a při posunutí malého blíže k prsu a dávání mu ho do pusinky, se mi do hlavy zarývá věta: „Tak už se přisaj.“ Ptám se, že absolutně nevím, jak mohu a nemohu s malým manipulovat, že je tak drobný a mám strach, abych mu neublížila. „Na to přijdeš. Hlavně si pamatuj, že miminka jsou gumové.“ Ženy odchází, přejí nám krásné sžívání, zůstáváme sami. Říkám muži, ať dá na mě pozor. Nepřišlo totiž nic. Nepřišla euforie. Nepřišly žádné hormony štěstí. Nepřišly žádné pocity lásky. Bála jsem se poporodní deprese, protože toto přece není ono ne? Takhle to nemá vypadat. Proč nic necítím? První pocit lásky a štěstí pociťuji až o dva měsíce později, po ukončených útrapách s kojením a následných bolestí bříška malého.

Muž se ptá, zda budeme spát zde, ale říkám, že se potřebuji osprchovat. Vstát nezvládám, na nohách se neudržím, a diastáza tomu nepomáhá. Těžce se dostávám na čtyři, dávám si pod sebe podložku, abych nezakrvácela celý byt, a pomalu se sunu s podložkou do koupelny, kde si lezu do sprchového koutu a omývám se. Stejně na čtyřech se zase dostávám do ložnice, kde mi muž podává poporodní kalhotky, vložku a šicí bylinky. Vše si nachystám na rychlou akci, obleču vše tak moc, jak to jde a pak mě muž zvedá, dooblíkáme kalhotky a přesouvá mě do postele. Koukám na malý uzlíček, jak spinká v přiražené postýlce, kterou mu jeho táta vyráběl. Poprvé a naposledy – beru si ho k sobě a všichni jdeme spát.

A takhle přišel na svět nás syn. Láska, slunce, záře.

29.9.2021 po skoro 15 hodinách rození.

Náš, svůj, Nathaniel.

S láskou, máma ♥