„Žiji to, co jsem“

Jmenuji se Lenka a jsem divoženkou Lenkou.

Protože mohu. Mohu být sama sebou. Mohu žít to, co jsem.

Malá holčička, co se narodila ve velkém Brně. Ve velkém městě, plných velkých budov a snů. Budovy se zvětšovaly, sny mizely. Trápila jsem se tím, proč se ve světě válčí, proč je někde nedostatek jídla a proč jsou lidé, kteří nemají kde bydlet. Trápila jsem se tím, proč vlastně lidé umírají. Měla jsem veliký cit pro lidskost, spravedlnost, přirozenost. Věřila jsem své intuici, svým krokům a myšlenkám, ač jsem vlastně nevěděla, kde se berou a občas ani, kam mě vedou. Věřila jsem svému citu k přírodě a k přirozenosti v životě.

Svět kolem mě byl ale až moc svazující.
Svazovali mě zranění a vzorce. Z rodiny, rodů, minulých životů. Svazovala mě škola, která mi tak, jak jsem ji zažívala, nedávala smysl. Svazovaly mě pravidla a skutky, které se musí dělat, protože se to tak prostě dělá (známé jako: „Protože prostě proto!“). Svazovalo mě rodičovské: „K doktorce, nebo do školy.“, protože jsem si vždy vybrala školu i kdybych měla umřít.

Proč? Protože jsem to prostě věděla.
V životě se mě už hodně lidí ptalo: „Proč? Jak?“ a jinak. Dříve jsem se to snažila vždy nějak pojmenovat, popsat, vydiskuzovat. Teď už vím, že nic z toho, co dělám, nemusím mít podložené odbornými články. Ani nemusím mít nějakou zkušenost z tohoto života. Já to prostě vím a cítím. A tak jsem se rozcítila tak moc, až jsem se vrátila zpět ke své podstatě. Ke své divokosti.

Chci obejmout strom? Obejmu ho.
Chci tančit se sluncem? Tančím.
Chci utíkat s vítrem? Běžím jako o závod.
Chci skákat v kaluži? Čvachtám se jako malé dítě.
Chci se smát či plakat? Jenom do toho!
Chci si zout boty a cítit zem? Jak je libo divá ženo.
Chci odejít od lidí, kteří mi už předali, co mohli? Řeknu díky, sbohem a odejdu.

A už se nikdy nevrátím do ničeho, co nechci. Jen do toho, co chci či potřebuji zažít.

Celou noc ležet na louce a koukat na noční oblohu. Na hvězdy, jednu po druhé okukovat a čekat, jestli zazáří nebo se stydlivě schová. Stejně jako se to očekává od nás.

V souladu sama se sebou, v souladu s přírodou, se Zemí.

Stát holými nohami na zemi, cítit stejné kořeny, které vedou ke každému z nás, cítit krev v žilách, život v těle, rozkvetlý klín, klid v břiše, lásku v srdci, zpěv v krku, pravdu v očích, vědění v mysli, a vše ostatní, čemu ještě nerozumím a třeba nikdy neporozumím, ve Vesmíru.

      _____________________________________________      

Možná teď nechápeš, o čem píšu. Možná se ti pomalu chvěje tělo a ač nechápeš, tělo TO cítí. Možná víš naprosto (ne)přesně, o čem tu píšu. Všechny možnosti jsou správné, jsi-li duše zvědavá, smutná, šťastná, mrtvá, živá, jsi-li cokoliv, co právě teď jsi. Jsi-li cokoliv právě teď potřebuješ být, či cokoliv, z čeho už potřebuješ odejít.

Jsem tu, abych Ti předala své cítění a pomohla Ti skrze něj na Tvé cestě. Je jedno, kde právě teď jsi. Je jedno jestli si klepeš na čelo nebo jásáš nad mými slovy. Jsi tu správně. A kdybys mi to přeci jen, ty duše nádherná, nevěřila, nevadí. Popřeji Ti cestu krásnou a třeba někdy na viděnou.

Pro ty zbylé a pro sebe samu je tu můj blog.

Těšíte se? Já moc.

S láskou, divoženka Lenka ♥