„Žiji to, co jsem“

Žiji svůj život. Celý, opravdový a zářivý.
Věnuji se sebeléčení a seberozvoji duše a těla. Pomocí mého přirozeného citu k naslouchání, léčení a hledání cesty, lidem pomáhám, jak naplnit svůj život láskou a být svými vlastními tvůrci.

Kdo jsem?

Jmenuji se Lenka a jsem divoženkou Lenkou.

Proč divoženka?

Protože mohu. Mohu být sama sebou. Mohu žít to, co jsem.

Já? Já.

Malá holčička, co se narodila ve velkém Brně. Ve velkém městě, plných velkých budov a snů. Budovy se zvětšovaly, sny mizely. Trápila jsem se tím, proč se ve světě válčí, proč je někde nedostatek jídla a proč jsou lidé, kteří nemají kde bydlet. Trápila jsem se tím, proč vlastně lidé umírají. Měla jsem veliký cit pro lidskost, spravedlnost, přirozenost. Věřila jsem své intuici, svým krokům a myšlenkám, ač jsem vlastně nevěděla, kde se berou a občas ani, kam mě vedou. Věřila jsem svému citu k přírodě a k přirozenosti v životě.

Svět kolem mě byl ale až moc svazující.
Svazovali mě zranění a vzorce. Z rodiny, rodů, minulých životů. Svazovala mě škola, která mi tak, jak jsem ji zažívala, nedávala smysl. Svazovaly mě pravidla a skutky, které se musí dělat, protože se to tak prostě dělá (známé jako: „Protože prostě proto!“). Svazovalo mě rodičovské: „K doktorce, nebo do školy.“, protože jsem si vždy vybrala školu i kdybych měla umřít.

Proč? Protože jsem to prostě věděla.
V životě se mě už hodně lidí ptalo „proč?, jak?“ a jinak. Dříve jsem se to snažila vždy nějak pojmenovat, popsat, vydiskuzovat. Teď už vím, že nic z toho, co dělám, nemusím mít podložené odbornými články. Ani nemusím mít nějakou zkušenost z tohoto života. Já to prostě vím a cítím. A tak jsem se rozcítila tak moc, až jsem se vrátila zpět ke své podstatě. Ke své divokosti.

Chci obejmout strom? Obejmu ho.
Chci tančit se sluncem? Tančím.
Chci utíkat s vítrem? Běžím jako o závod.
Chci skákat v kaluži? Čvachtám se jako malé dítě.
Chci se smát či plakat? Jenom do toho!
Chci si zout boty a cítit zem? Jak je libo divá ženo.
Chci odejít od lidí, kteří už mi předali, co mohli? Řeknu díky, sbohem a odejdu.

A už se nikdy nevrátím do ničeho, co nechci. Jen do toho, co chci či potřebuji zažít.

Celou noc ležet na louce a koukat na noční oblohu. Na hvězdy, jednu po druhé okukovat a čekat, jestli zazáří nebo se stydlivě schová. Stejně jako se to očekává od nás.

Být divoká, pro mě znamená, být přirozená.

V souladu sama se sebou, v souladu s přírodou, se Zemí.

Stát holými nohami na zemi, cítit stejné kořeny, které vedou ke každému z nás, cítit krev v žilách, život v těle, rozkvetlý klín, klid v břiše, lásku v srdci, zpěv v krku, pravdu v očích, vědění v mysli, a vše ostatní, čemu ještě nerozumím a třeba nikdy neporozumím, ve vesmíru.

      _____________________________________________      

Možná teď nechápeš, o čem píšu. Možná se ti pomalu chvěje tělo a ač nechápeš, tělo TO cítí. Možná víš naprosto (ne)přesně, o čem tu píšu. Všechny možnosti jsou správné, jsi-li duše zvědavá, smutná, šťastná, mrtvá, živá, jsi-li cokoliv, co právě teď jsi. Jsi-li cokoliv právě teď potřebuješ být, či cokoliv, z čeho už potřebuješ odejít.

Jsem tu, abych Ti předala své cítění a pomohla Ti skrze něj na Tvé cestě. Je jedno, kde právě teď jsi. Je jedno jestli si klepeš na čelo nebo jásáš nad mými slovy. Jsi tu správně. A kdybys mi to přeci jen, ty duše nádherná, nevěřila, nevadí. Popřeji Ti cestu nádhernou a třeba někdy na viděnou.

Pro ty zbylé a pro sebe samu je tu můj blog.

Těšíte se? Já moc.

S láskou, divoženka Lenka ♥