Nový podzim

Než začnete číst, mohu doporučit ke čtení tuto hudbu.

Je to zvláštní. Jako bych byla na stejném místě, jako v dubnu, ale přitom už jinde. Stále jsem nezaměstnaná, znovu se chystám na masérský kurz, a znovu mi ho s velkou pravděpodobností zruší. Jsem tam, kde jsem byla. Nikde.

Na začátku roku jsem si to malovala jinak (asi jako každý z nás). Cítila jsem, že něco přijde. Něco velikého, silného a temného. Možná vás teď trošku rozhodím tím, že o C.vid nešlo. To je nic. Je to jen brána k tomu podstatnému. K tomu temnému. K našim duším.

Když jsem se na konci minulého roku kousla a na nátlak se rozhodla zůstat v předchozí práci až do konce března, měla jsem jasnou představu. Duben si dám pauzu, dám se do kupy, zrelaxuji, pojedeme do lázní v Maďarsku a před masérským kurzem stihnu ještě Core Touch II., abych si projela své tělo i duši, a s čistou myslí se pustila do podnikání. Vyšší plán byl ale jiný.

Občas jsem si na to vzpomněla. Říkala jsem si: „Teď bych měla za sebou Core Touch a nemusela bych se prodírat těma sračkama.“ Několik let jsem se učila, že si mohu o pomoc zažádat. Že to není slabost, ale naopak to chce mnoho síly říct: „Prosím pomoc. Potřebuji pomoct.“ Ale to už umím, řekl si Vesmír. Teď mě chtěl ozkoušet, jak to zase zvládnu sama.

V průběhu roku přicházelo mnoho vln. S různými zákazy, příkazy, se mé tělo svíralo, a s uvolňováním zase nadechovalo. Byla to jiná horská dráha, než jsem předchozí roky žila. Jezdila jsem níž, ale přitom blíž k sobě. K těm stránkám, které tolik nezáří, ale jsou mou součástí. A já je nechtěla řešit. „Tohle měl být přeci rok, kdy já budu pomáhat lidem na jejich cestě! Ne, že si zase budu něco řešit!“ Ha. Díky Vesmíre. Naučil jsi mě, že cesta osobního rozvoje nikdy nekončí. A že k výškám, patří i ty jámy.

…

Dnes je tomu přesně měsíc. 1. září – příkaz, zákaz. Nechtělo se mi tomu věřit. Hrdlo se mi zase stáhlo a já nemohla volně dýchat. Zase jsem nechtěla chodit ven, nechtěla jsem nikam jezdit. Ze začátku to pro mě byla velká revoluce. V šalině jsem se snažila usmívat, i když uvnitř mě se odehrával obrovský boj. Nevzít si roušku pro mě nebylo tak jednoduché, jak bych si přála. Historie se začala opakovat. Pocit nepochopení a bezradnosti. „Svět se postavil na hlavu, a já v tomhle nechci žít. Musím bojovat!“ opakovala jsem si stále. „Teď to Země potřebuje. Potřebuje, abys za ni bojovala.“ Zase. Cítila jsem, jak je mi to nepřirozené. „Vždyť tohoto postoje jsem se už zbavila. To to opravdu nejde v jemnosti a lehkosti? To v tom opravdu nemohu najít ani špetku světla?“ Ne. Jen nicotnou tmu.

Po tom, co jsme na to nahlídly se známou při koučinku, jsem zjistila, že teď potřebuji být sebou. Potřebuji cítit sebe a naplno to ve mně prožít. Být silnou mě ničilo a uzavíralo emoce. Teď jsem potřebovala být tím, co jsem cítila. Být naštvaná, zuřit. Nadávat a nechápat. Nemít porozumění a křičet. Neusmívat se, že to zvládám, netvářit se, že na to vše koukám s nadhledem. Být smutná a brečet. Topit se v nesmyslu, který se děje. Topit se v beznaději a nevíře v lepší dny. Tohle všechno jsem potřebovala.

…

Ze strachu jezdit bez roušky jsem raději onemocněla. Tehdy se mi začal zvětšovat strach o sebe, když jsem celá usmrkaná venčila psa a muž vynášející odpadky ze mě nespustil oči. Lidé jsou nemocní z určitého důvodu. Nikdy nebudu nemocná nosit roušku. Nikdy v tom neuvidím smysl. A nevím, kde se najednou vytvořil tento nesmysl. Neštovicové návštěvy dětí už asi nebudou, bude rovnou karanténa! („Dovoluji si být naštvaná a ironická.“) Po vyléčení se mi začal dělat bermudský trojúhelník z oparů kolem úst. U konce levého rtu, u konce pravého rtu a uprostřed pod spodním rtem. Psychika v prdeli = imunita v prdeli. Díky za Herpestop, který mi vždy pomůže podchytit opar v čas, a za svou vědomou pozornost, kterou mu dám. Obvykle i situaci, kvůli které se vytvořil, což tentokrát nebylo a stále není tak jednoduché.

Po nemoci jsme konečně mohly dát druhé kolo koučinku, kde jsme se dostaly více k tomu, co se děje. „Dva týdny se budím a chodím spát s nepříjemným pocitem v břiše. Je to strach, kterého se nejsem schopna zbavit.“ Zjistily jsme, jak vypadá, co v něm je, a proč je u mě. Pronásledujícím mužem v zarostlém lese, kde jsem s ní telefonovala, se připomněl strach o mé fyzické já, u kterého jsem mohla zjistit, proč se tak děje. Zjistila jsem, co potřebuji, a že se tomu potřebuji oddat úplně. Ten den jsem padla na dno. Takhle zle mi nebylo roky. Nemohla jsem v sobě vydržet. Strach, že ten den nepřežiji, se vrátil. „Do starých kolejí se hodně lehce padá zpět.“ Díky, Vesmíre.
Tři dny před tím na léčebném sezení s úplně něčím jiným (po vyléčení plánuji sdílet v (zatím neaktivní) ženské skupině na FB) mi toto, jinými slovy, řekla žena k tomu, co jsme řešily. Říkala také: „Musíte změnit svou reakci na tu situaci.“ Děkuji. Učím se. Den jsem přežila.

Nádech. Výdech. Každé bahno jednou skončí.

Druhý den mi také nebylo dobře, ale byl snesitelnější. Další dny už opadávaly a vraceli se do „normálu“. „Potřebuji víc!“ křičí duše. „Snažím se.“ odvětím ji. Ale podvědomí se mě snaží chránit před tím, v čem mi není dobře. Nenechte se mýlit, já si normálně užívám smutek i pláč. Pro mě je to nedílná součást zářivého života, a je mi při tom i potom nádherně. Toto je ale jiné. Jsou to depresivní stavy a záchvaty úzkosti, a ty nejsou moc zdravé. Alespoň pro mě už ne. Ale přichází, když TO necháme zajít až moc daleko. Když svou nepozorností a odvracením zraku vyvoláme tento výkřik o pomoc. Takže ano, zase – Děkuji Vesmíre. Vím, že je to i zkouška mého posunu. A otřesení mých přesvědčeních o sobě. Mé síle, schopnostech a srdci.

I když se občas zlomíš, nikdy nepřestávej růst.
Neboj, jednou vykveteš. Jako tato květina, která to nevzdala.

Tak jsem tu dnes, je poslední den v září tohoto roku a já jsem, kde jsem. Jakoby na začátku, ale úplně jinde. Nevím, co bude a co mělo být, možná nebude. Ale našla jsem své záchranné lano. Vlastně jsem opětovně našla kus sebe. „Vidíš ten podzim, Vesmíre? Ty barvy, ta mlha, ten déšť a čistý vzduch. To je odměna pro mě? … Aha, pro všechny. Tak děkuji. A díky za Tebe.“ Nikdy dřív jsem tak nemilovala podzim. A těším se na Vánoční svátky. To se minulý rok vůbec nedostavilo. I když se muži vytvořila ta jeho pohyblivá divící se vráska na čele, když jsem se ho ptala, jestli už pověsíme světýlka na okna. Tak i tak jsem si tu radost uchovala a hýčkám si ji. A víš Vesmíre, s tímhle už mohu pracovat. Už vím, že všechno bude v pořádku a já to zvládnu. I to dno, protože se bude stačit podívat z okna a všechno bude vypadat, jako já. Uplakaně a smutně, ale když se blíž podíváš, zazáří ti tam hladký kaštan, který tě zahřeje v ruce. To jsem já. Jsem teď podzim.

Ahoj, Podzime ♥

P.S. Ach, a koukám, že zítra nás čeká úplněk v Beranu. Tak to už je i ten zbytek mého světa v pořádku.

P.P.S. Muž přišel domů a ptá se mě: „Jsi smutná?“ Nacítím se, kouknu ven a odpovídám: „Hezky smutná.“

S láskou a přáním krásných podzimních dnů,

L ♥

Krátké rozebrání mne a psaní, po vydání tohoto článku zde.